Dnešní vítězný snímek soutěže Česká astrofotografie měsíce nás přenáší na jižní polokouli, do míst, kde i Mléčná dráha vrhá stín. Tím místem je Evropská jižní observatoř ESO, nacházející se v chilské poušti Atacama ve výšce 2635 m n. m., která nabízí jedny z nejlepších podmínek pro pozorování vesmíru na Zemi. Díky minimálnímu světelnému znečištění, vysoké nadmořské výšce a extrémně suchému vzduchu se zde noční obloha otevírá v neuvěřitelné detailnosti a barevnosti.
To ostatně ukazuje i snímek Zdeňka Bardona. Nepřehlédnutelný pás Mléčné dráhy, naší rodné Galaxie, se táhne diagonálně celým snímkem. Je na ní patrná jasná hustá centrální oblast, zvaná též galaktická výduť, s tmavými pásy mezihvězdného prachu (tzv. Velká trhlina neboli Great Rift), které pohlcují světlo vzdálenějších hvězd. To se nacházíme v souhvězdí Střelce. Levou část snímku vyplňuje Hadonoš a jasná hvězda v horní části obrázku vlevo od Mléčné dráhy je Antares ze souhvězdí Štíra. Jeho klepeta nalezneme těsně u horního okraje. Ve spodní části obrázku se v Mléčné dráze ztrácí souhvězdí Štítu. Nu, a to jsme se souhvězdími známými z našich zeměpisných šířek téměř u konce. Pravou část obrázku pak vyplňují souhvězdí Jižní koruny, Teleskopu, Oltáře, Páva a Indiána.
Jedním z nejúchvatnějších jevů na snímku je však airglow, neboli světélkování atmosféry, které vytváří jemné, barevné vlny napříč oblohou.
Airglow vzniká fotodisociací a ionizací. Během dne sluneční ultrafialové záření rozbíjí molekuly v horních vrstvách atmosféry ve výšce 80–300 km – zejména molekuly kyslíku (O2) a dusíku (N2) – na jednotlivé atomy nebo ionty. V noci, kdy sluneční svit ustane, se tyto atomy a ionty pomalu opět rekombinací slučují do molekul. Při reakcích se uvolňuje nadbytečná energie ve formě fotonů světla. Zelená barva vzniká ve výšce okolo 90–100 km přechodem atomárního kyslíku. Červená či purpurová vzniká výše, kolem 150–300 km, z kyslíkových atomů nebo hydroxylu (OH− radikálů).
Na snímku vytváří airglow zajímavý pruhovaný či spíše vlnitý vzor. Ten je způsoben atmosférickými gravitačními vlnami (nezaměňovat s časoprostorovými gravitačními vlnami v astrofyzice). Tyto vlny vznikají v nižších vrstvách atmosféry – například při přechodu větru přes vysoké pohoří And nebo při silné bouřkové činnosti. Vlny se šíří směrem nahoru do mezosféry a termosféry, kde stlačují a rozpínají vrstvu světélkujícího plynu. Tím dochází ke kolísání hustoty a jasu airglow, což vytváří strukturu periodických vln a záhybů.
V levé a dolní části snímku se nachází zázemí observatoře (obslužné budovy, parkoviště a silnice vedoucí k dalekohledům na vrcholu hory Cerro Paranal), kde červené a bílé světlo reflektorů osvětluje okolní krajinu. Ač to tak úplně nevypadá, na observatoři je téměř úplná tma. Zobrazená světla jsou tak slabá, že se jejich svit výrazně projeví až na snímcích s delší expozicí, mířících přímo na ně.
Na závěr ještě poděkování Zdeňku Bardonovi nejen za porotu soutěže, ale i za Českou astronomickou společnost, jež ji zaštiťuje a za všechny zájemce o oblohu. A přejeme mnoho dalších podobných obrázků nebes.

Autor: Zdeněk Bardon
Název: Airglow duny
Místo: ESO, Paranal, Chile
Datum: 18.04.2026
Snímač: Nikon Z8
Optika: Viltrox 16/1,8
Montáž: stativ
Popis: Jde jen o jeden snímek s expozicí 20 sec. zpracovaný v Ligtroom. Redukce šumu, křivky apod.
další informace si můžete prohlédnout na
http://www.astro.cz/cam/.
Za porotu ČAM Marcel Bělík, Hvězdárna v Úpici
Soutěž probíhá pod patronací České astronomické společnosti